Vidím souvislosti, které se člověku samotnému nespojí

Ve tvém příběhu. V tom, co se opakuje. V tom, co spolu zdánlivě nesouvisí. Věci, mezi kterými mohou být roky a přesto jsou součástí jednoho příběhu.

To je celá moje práce.
Zbytek téhle stránky jen upřesňuje, co to znamená v praxi.

Některé věci pochopíme až ve chvíli, kdy přestaneme hledat odpověď tam, kde jsme ji hledali vždycky.

Stanou se dvě věci. Obě jsou odpověď.

Buď téma okamžitě odvedeš jinam. Rychle, plynule. A najednou mluvíš o něčem, o čem jsi původně vůbec mluvit nechtěl/a.

Nebo se zastavíš a řekneš: „Počkej. Teď jsme na něco přišli.“

Žádnou metodu s názvem, žádný systém, žádné cvičení na doma.

Jsem s tebou v poli a mluvíme. Ptám se, ty odpovídáš.

Vypadá to, že nepracuju. To je asi nejpřesnější věta, jakou o své práci umím říct 🙂

Kdysi jsem měla kolem sebe lidi, které přitáhl můj příběh. Dívali se. Poslouchali. A ve svém životě nezměnili nic.

Fascinace není práce. A já už nechci publikum.

S lidmi, kteří ty souvislosti chtějí najít — a pak podle nich udělat kroky.

To druhé je stejně důležité jako to první.

Potřebuju prostor, abych mohla vidět.

Nemám den rozdělený na hodiny.
Mám v něm děti, moře, psaní, tvorbu knihy, lidi a prostor mezi tím.

Někdy ráno začnu rovnou psát, protože cítím ten proud.
Jindy potřebuji nejdřív odejít k moři.

Některé věci dozrávají několik hodin. Některé i několik měsíců.

S klienty pracuju dvě odpoledne v týdnu.

Zbytek času žiju svůj život, ze kterého moje práce stejně vzniká.

Bali. Čtyři děti. A dost prostoru na to, abych slyšela, co se ve mně děje.

Prošla jsem věcmi, o kterých se hezky nemluví. Mávat jimi tady nebudu.

Celý je v knize, kterou píšu. Jmenuje se Tady jsem!

Patnáct minut nezávazně. Ptám se, ty odpovídáš. Zjistíme, jestli je to pro tebe.